U nás v Montessori škole je skvělé, že jedno téma přirozeně otevírá další. Nejinak je tomu i u Velkých příběhů. Začneme s dětmi příběhem O vývoji člověka, pokračujeme otázkami o komunikaci mezi lidmi, dostaneme se k válkám, a nakonec třeba i k tomu, z čeho vzniká ropa. Dětská zvědavost nás zkrátka zavede i tam, kde bychom to na začátku vůbec nečekali.
A přesně tak tomu bylo i v den krajských voleb.
Na ranní elipse jsme začali naším obvyklým rituálem pozdravu a sdílením toho, o co by se s námi kdo chtěl podělit. Postupně jsme se dostali k tématu, které bylo v ten den aktuální. K volbám.
Čekal nás trochu jiný školní den. Protože se v budově školy nachází volební místnost, kam přicházejí lidé ze spádové oblasti odevzdat svůj hlas, potřebovali jsme upravit program a vyrazit dříve na oběd. A právě tato situace se stala přirozenou příležitostí k rozhovoru.
„Jak rozumíte slovu volby?“
Co pro nás znamená, když můžeme volit? Znamená to, že si můžeme vybrat? A jak se naše každodenní rozhodování liší od voleb, při kterých lidé rozhodují o tom, kdo je bude zastupovat?
„Jsou volby povinné?“
„No, asi ano, to je jasné. Každý musí jít volit.“
„A co když někdo nechce?“
„Tak co tím říká ostatním lidem?“
„Že je mu to jedno?“
„A co mu je jedno?“
„No, kdo bude vládnout!“
A tak jsme pokračovali dál. Jak si vlastně představujeme, že někdo ve městě vládne? Na čem by takovému člověku mělo záležet? A je to jeden vládce, nebo jich může být víc?
„No, víc, aby se mohli radit.“
A kdo je vlastně zastupitel města? Co takový člověk dělá a o čem rozhoduje? Kdo rozhodne, jestli ve městě vznikne nové hřiště, škola, opraví se silnice nebo se vysadí stromy? A musí všichni zastupitelé vždycky souhlasit?
Otázky přicházely jedna za druhou. Mluvili jsme také o tom, kolik zastupitelů se volí a jak můžeme rozdělit své hlasy na volebním lístku.
A došlo i na zkušenosti z domova.
„No, naši si o tom nepovídají, nevím, tak asi nevolí.“
„No, naši o tom mluví furt!“
Děti reagovaly na sebe, smály se a přinášely do debaty své vlastní zkušenosti. Každá rodina může mít jiné zvyklosti a děti si postupně uvědomovaly, že svět kolem nás každý vnímá trochu jinak.
A pak někdo připomněl:
„Vždyť loni jsme ve třídě taky "dělali volby". Pamatujete?“
Najednou jsme měli na co navázat. To, co děti samy zažily, se stalo součástí nového rozhovoru. Vzpomínali jsme, propojovali zkušenosti a zjišťovali, co všechno už o volbách víme.
Jenže tím naše povídání zdaleka neskončilo.
Dětská pozornost se přesunula k velké české vlajce, která vlála na budově naší školy.
„A proč je na naší budově školy ta velká vlajka?“
„A kdo a jak ji tam mohl dát? Vždyť je to tak vysoko!“
„A proč je vlastně tak velká?“
A tak jsme se začali zabývat dalšími otázkami. Vydali jsme se k oknu, odkud jsme mohli vlajku pozorovat, jak si ve větru plápolá. Najednou jsme ji neměli jen někde nad hlavou, ale přímo před očima. A s ní i další otázky, na které jsme mohli společně hledat odpovědi.
Proč vlastně vyvěšujeme vlajky? Co pro nás znamenají? Kdy a při jakých příležitostech je můžeme vidět? A jak se dostanou tak vysoko na budovu, aby byly vidět už z dálky?
Bylo úžasné sledovat, kolik toho děti věděly, jak pohotově reagovaly a jak svižně se debata rozvíjela. Každá otázka otevírala další a každý mohl přispět svou zkušeností, znalostí nebo nápadem. Odpovídali průvodci i spolužáci a společně jsme hledali souvislosti, které nám pomáhaly lépe porozumět tomu, co se kolem nás děje.
V Montessori prostředí totiž nejde jen o to předat dětem hotové informace. Důležité je vytvářet prostor, ve kterém mohou přemýšlet, ptát se, naslouchat druhým a hledat vlastní porozumění. Učí se formulovat své myšlenky, reagovat na odlišné názory a zjišťovat, že jedna otázka může mít mnoho dalších pokračování.
Následující pondělí jsme si ve škole prohlédli také velký arch s ukázkou volebního lístku, abychom si mohli lépe představit, jak volby probíhají a jak se při nich rozhodujeme.
Možná si děti neodnesly odpověď na úplně každou otázku. Odnesly si ale něco neméně důležitého: zkušenost, že svět kolem nás stojí za poznávání, že jejich otázky mají své místo a že společným přemýšlením můžeme dojít dál, než kdybychom hledali odpovědi každý sám.
Jen tak dál, přátelé! Nebojme se ptát, zkoumat a společně objevovat. Žádná otázka není špatná. A někdy právě ta zdánlivě obyčejná otevře dveře k tématům, která nás posunou o velký kus dál.
Fialka
A přesně tak tomu bylo i v den krajských voleb.
Na ranní elipse jsme začali naším obvyklým rituálem pozdravu a sdílením toho, o co by se s námi kdo chtěl podělit. Postupně jsme se dostali k tématu, které bylo v ten den aktuální. K volbám.
Čekal nás trochu jiný školní den. Protože se v budově školy nachází volební místnost, kam přicházejí lidé ze spádové oblasti odevzdat svůj hlas, potřebovali jsme upravit program a vyrazit dříve na oběd. A právě tato situace se stala přirozenou příležitostí k rozhovoru.
„Jak rozumíte slovu volby?“
Co pro nás znamená, když můžeme volit? Znamená to, že si můžeme vybrat? A jak se naše každodenní rozhodování liší od voleb, při kterých lidé rozhodují o tom, kdo je bude zastupovat?
„Jsou volby povinné?“
„No, asi ano, to je jasné. Každý musí jít volit.“
„A co když někdo nechce?“
„Tak co tím říká ostatním lidem?“
„Že je mu to jedno?“
„A co mu je jedno?“
„No, kdo bude vládnout!“
A tak jsme pokračovali dál. Jak si vlastně představujeme, že někdo ve městě vládne? Na čem by takovému člověku mělo záležet? A je to jeden vládce, nebo jich může být víc?
„No, víc, aby se mohli radit.“
A kdo je vlastně zastupitel města? Co takový člověk dělá a o čem rozhoduje? Kdo rozhodne, jestli ve městě vznikne nové hřiště, škola, opraví se silnice nebo se vysadí stromy? A musí všichni zastupitelé vždycky souhlasit?
Otázky přicházely jedna za druhou. Mluvili jsme také o tom, kolik zastupitelů se volí a jak můžeme rozdělit své hlasy na volebním lístku.
A došlo i na zkušenosti z domova.
„No, naši si o tom nepovídají, nevím, tak asi nevolí.“
„No, naši o tom mluví furt!“
Děti reagovaly na sebe, smály se a přinášely do debaty své vlastní zkušenosti. Každá rodina může mít jiné zvyklosti a děti si postupně uvědomovaly, že svět kolem nás každý vnímá trochu jinak.
A pak někdo připomněl:
„Vždyť loni jsme ve třídě taky "dělali volby". Pamatujete?“
Najednou jsme měli na co navázat. To, co děti samy zažily, se stalo součástí nového rozhovoru. Vzpomínali jsme, propojovali zkušenosti a zjišťovali, co všechno už o volbách víme.
Jenže tím naše povídání zdaleka neskončilo.
Dětská pozornost se přesunula k velké české vlajce, která vlála na budově naší školy.
„A proč je na naší budově školy ta velká vlajka?“
„A kdo a jak ji tam mohl dát? Vždyť je to tak vysoko!“
„A proč je vlastně tak velká?“
A tak jsme se začali zabývat dalšími otázkami. Vydali jsme se k oknu, odkud jsme mohli vlajku pozorovat, jak si ve větru plápolá. Najednou jsme ji neměli jen někde nad hlavou, ale přímo před očima. A s ní i další otázky, na které jsme mohli společně hledat odpovědi.
Proč vlastně vyvěšujeme vlajky? Co pro nás znamenají? Kdy a při jakých příležitostech je můžeme vidět? A jak se dostanou tak vysoko na budovu, aby byly vidět už z dálky?
Bylo úžasné sledovat, kolik toho děti věděly, jak pohotově reagovaly a jak svižně se debata rozvíjela. Každá otázka otevírala další a každý mohl přispět svou zkušeností, znalostí nebo nápadem. Odpovídali průvodci i spolužáci a společně jsme hledali souvislosti, které nám pomáhaly lépe porozumět tomu, co se kolem nás děje.
V Montessori prostředí totiž nejde jen o to předat dětem hotové informace. Důležité je vytvářet prostor, ve kterém mohou přemýšlet, ptát se, naslouchat druhým a hledat vlastní porozumění. Učí se formulovat své myšlenky, reagovat na odlišné názory a zjišťovat, že jedna otázka může mít mnoho dalších pokračování.
Následující pondělí jsme si ve škole prohlédli také velký arch s ukázkou volebního lístku, abychom si mohli lépe představit, jak volby probíhají a jak se při nich rozhodujeme.
Možná si děti neodnesly odpověď na úplně každou otázku. Odnesly si ale něco neméně důležitého: zkušenost, že svět kolem nás stojí za poznávání, že jejich otázky mají své místo a že společným přemýšlením můžeme dojít dál, než kdybychom hledali odpovědi každý sám.
Jen tak dál, přátelé! Nebojme se ptát, zkoumat a společně objevovat. Žádná otázka není špatná. A někdy právě ta zdánlivě obyčejná otevře dveře k tématům, která nás posunou o velký kus dál.
Fialka
Komentáře
Okomentovat