Jako třída jsme dostali pozvání do seniorského domu Senecura, kde na nás čekala paní Erna. Z Fialky se setkání zúčastnili třeťáci, zatímco prvňáci a druháci měli program ve škole s Aničkou. Už od prvních okamžiků bylo jasné, že nás čeká výjimečné dopoledne plné sdílení a skutečných životních příběhů.
Vitální dáma narozená v roce 1932 nás přivítala již ve dveřích. Chlapci za naši skupinu předali květinu a společně jsme poté vyjeli do klubovny ve čtvrtém patře, odkud byl nádherný výhled na okolí Vratislavic a okolní kopce plné zeleně.
Paní Erna nám velmi poutavě vyprávěla o svém dětství, o svých nejlepších kamarádkách i o obyčejných věcech, které dnes dětem připadají téměř nepředstavitelné. Dozvěděli jsme se například, jak kdysi koupili husu za kabát a že husa musela být vedena pod číslem úředním na obci. Vyprávěla nám také o svých hračkách a o panence Vlastě. Děti se přirozeně ptaly, porovnávaly tehdejší svět se současností a objevovaly, jak moc se život za několik desetiletí proměnil.
Velmi silně na nás zapůsobilo vyprávění o válce. Paní Erna vzpomínala, jak kvůli náletům běhali přes louku do školy i ze školy a jak krátce vlastně mohla do školy docházet. Vyprávěla také o tom, že se hned v den vypuknutí války museli přestěhovat z Varnsdorfu do Kosmonos (Mladá Boleslav), protože sousedé byli zfanatizovaní myšlenkami Adolfa Hitlera (ve Varnsdorfu tehdy tvořili Češi jen malou část obyvatelstva).
S velkou úctou vzpomínala také na svého pana učitele Pažouta, kterého jako děti velmi obdivovaly. Četl jim totiž zakázanou knihu Bohdar a dokázal být pro děti bezpečným a laskavým průvodcem i v těžké době (scházeli se na půdě). Měli jsme možnost prohlédnout si skutečné potravinové lístky i Ernin školní sešit ze slohu.
Celé setkání se neslo v duchu vzájemného respektu a naslouchání. Děti měly prostor klást otázky, přemýšlet, sdílet své pocity i hledat souvislosti se zkušenostmi starší generace.
.JPG)
Dali jsme si i prostor, abychom sdíleli své dojmy. Každý měl možnost říci, co ho nejvíce oslovilo, co si odnáší a nad čím bude ještě přemýšlet. Někdo ocenil, že paní Erna dokázala o svých zážitcích mluvit bez slz, jiný přiznal, že by v takové době vůbec nechtěl žít. Padala slova jako odvaha a laskavost. Snad všichni se shodli na tom, že paní Erna působila, jako by byla naší vlastní babičkou.
Z Vratislavic jsme se do školy vydali pěšky. Počasí bylo nádherné, a tak jsme si cestu ještě více užili. Prošli jsme krásnou částí Liberce (Perštýnem) a nechyběla ani malá zastávka na malou zmrzlinu. Poté jsme se vrátili zpět za „našimi“ do třídy.
Celý den byl velmi inspirativní. Odnášíme si nejen nové informace o historii, ale především zkušenost, že učení vzniká skrze sdílení a autentické setkání s lidmi.
Na závěr bych chtěla poděkovat Paměti národa Severní Čechy, konkrétně paní Hříbkové (mamince naší Natálky) a paní Slukové, za zprostředkování návštěvy a tohoto krásného a velmi obohacujícího setkání, a zároveň i za jejich čas a ochotu.
Rádi přijdeme zase a také nabídneme kontakt dalším našim montessori třídám.
Fialka
Vitální dáma narozená v roce 1932 nás přivítala již ve dveřích. Chlapci za naši skupinu předali květinu a společně jsme poté vyjeli do klubovny ve čtvrtém patře, odkud byl nádherný výhled na okolí Vratislavic a okolní kopce plné zeleně.
Paní Erna nám velmi poutavě vyprávěla o svém dětství, o svých nejlepších kamarádkách i o obyčejných věcech, které dnes dětem připadají téměř nepředstavitelné. Dozvěděli jsme se například, jak kdysi koupili husu za kabát a že husa musela být vedena pod číslem úředním na obci. Vyprávěla nám také o svých hračkách a o panence Vlastě. Děti se přirozeně ptaly, porovnávaly tehdejší svět se současností a objevovaly, jak moc se život za několik desetiletí proměnil.
Velmi silně na nás zapůsobilo vyprávění o válce. Paní Erna vzpomínala, jak kvůli náletům běhali přes louku do školy i ze školy a jak krátce vlastně mohla do školy docházet. Vyprávěla také o tom, že se hned v den vypuknutí války museli přestěhovat z Varnsdorfu do Kosmonos (Mladá Boleslav), protože sousedé byli zfanatizovaní myšlenkami Adolfa Hitlera (ve Varnsdorfu tehdy tvořili Češi jen malou část obyvatelstva).
S velkou úctou vzpomínala také na svého pana učitele Pažouta, kterého jako děti velmi obdivovaly. Četl jim totiž zakázanou knihu Bohdar a dokázal být pro děti bezpečným a laskavým průvodcem i v těžké době (scházeli se na půdě). Měli jsme možnost prohlédnout si skutečné potravinové lístky i Ernin školní sešit ze slohu.
Celé setkání se neslo v duchu vzájemného respektu a naslouchání. Děti měly prostor klást otázky, přemýšlet, sdílet své pocity i hledat souvislosti se zkušenostmi starší generace.
.JPG)
Když jsme se s paní Ernou rozloučili, vydali jsme se ještě podívat na autobusovou zastávku Hostina obrů od Davida Černého. I o Konradu Henleinovi byla totiž během setkání řeč, a tak děti propojily historické souvislosti s místy, která znají ze svého okolí.
Dali jsme si i prostor, abychom sdíleli své dojmy. Každý měl možnost říci, co ho nejvíce oslovilo, co si odnáší a nad čím bude ještě přemýšlet. Někdo ocenil, že paní Erna dokázala o svých zážitcích mluvit bez slz, jiný přiznal, že by v takové době vůbec nechtěl žít. Padala slova jako odvaha a laskavost. Snad všichni se shodli na tom, že paní Erna působila, jako by byla naší vlastní babičkou.
Z Vratislavic jsme se do školy vydali pěšky. Počasí bylo nádherné, a tak jsme si cestu ještě více užili. Prošli jsme krásnou částí Liberce (Perštýnem) a nechyběla ani malá zastávka na malou zmrzlinu. Poté jsme se vrátili zpět za „našimi“ do třídy.
Celý den byl velmi inspirativní. Odnášíme si nejen nové informace o historii, ale především zkušenost, že učení vzniká skrze sdílení a autentické setkání s lidmi.
Na závěr bych chtěla poděkovat Paměti národa Severní Čechy, konkrétně paní Hříbkové (mamince naší Natálky) a paní Slukové, za zprostředkování návštěvy a tohoto krásného a velmi obohacujícího setkání, a zároveň i za jejich čas a ochotu.
Rádi přijdeme zase a také nabídneme kontakt dalším našim montessori třídám.
Fialka
Komentáře
Okomentovat