Naše poslední výprava v tomto školním roce vedla jen kousek od školy – k Liberecké přehradě. Tušili jsme, že to bude výprava výjimečná. Že se ale podíváme do míst, kam se běžně nikdo nedostane, to jsme opravdu netušili.
Dostali jsme jedinou instrukci: „Vezměte si mikinu, dole bude zima.“ Jenže venku bylo krásných 32 °C. Mikina? Vážně? Inu… tentokrát měli dospělí pravdu.
Tentokrát jsme totiž neobdivovali přehradu jen zvenku. Zamířili jsme přímo do jejích útrob. Sešli jsme pod hráz, prošli chodbami ukrytými hluboko pod zemí a na chvíli se ocitli několik metrů pod hladinou vody.
S každým schodem dolů se měnila nejen teplota a světlo, ale i naše vnímání prostoru. Některým dětem připadalo, že schodiště snad nikdy neskončí.
Bylo krásné sledovat, jak si děti navzájem dodávají odvahu a jak každý překonává svůj vlastní malý krok do neznáma. A my s Aničkou? Najednou jsme měly nějak málo rukou. V jednu chvíli jsme obě potřebovaly být alespoň chobotnicemi, protože někteří odvážlivci se nás drželi pevněji než klíště. A víte co? Bylo to úplně v pořádku. Odvaha totiž neznamená nebát se. Odvaha znamená jít dál, i když se člověk trochu bojí.
O to větší radost jsme měli, že nás provázeli lidé, kteří přehradu opravdu znají. Na exkurzi nás pozvali rodiče našeho Filípka. Fílův tatínek Martin je hlavním projektantem rekonstrukce hráze a maminka Adéla, která prostředí přehrady důvěrně zná, doplňovala spoustu zajímavostí a ochotně odpovídala na všechny zvídavé otázky. A naštěstí měla také dvě ruce – občas byly totiž potřeba stejně jako ty naše.
Velkým průvodcem byl i pan hrázný. O přehradě nevyprávěl jako o stavbě z betonu a oceli. Vyprávěl o místě, kde žije, které každý den sleduje, kontroluje a chrání. Díky jeho povídání děti pochopily, že za každou velkou stavbou stojí lidé, jejich práce a obrovská zodpovědnost.
A jak už to u nás bývá, největší radost nám udělaly dětské otázky. Byly důkazem, že děti skutečně přemýšlejí.
Jak dlouho trvalo přehradu vypustit? Co všechno se našlo na jejím dně? Kam putovaly ryby po výlovu? Jaká byla největší ryba, která se v přehradě našla? Kolik vody se do přehrady vejde? Kde je její nejhlubší místo?
A samozřejmě zazněly i otázky, bez kterých by žádná dětská exkurze nebyla úplná.
„A kdy už si do té přehrady budeme moct skočit a vykoupat se?“
„A můžu si sem přivézt svůj kajak?“
„A lodičku?“
„A motorový člun?“
A protože určitě čekáte na odpověď i vy…
Na dně přehrady se po jejím vypuštění našly například staré německé odznaky, pistole nebo jízdní kolo. A největší rybou? Starý, pořádný pan sumec.
Po prohlídce naše společné dopoledne ještě zdaleka nekončilo. Adéla připravila voňavý domácí perník a nechyběl ani velký šťavnatý meloun, který zmizel rychlostí, za kterou by se nemusel stydět ani bagr při rekonstrukci hráze.
Velké poděkování proto patří celé Filípkově rodině. Díky nim jsme mohli zažít něco opravdu nevšedního. Mohli jsme se učit přímo na místě – všemi smysly. Dotýkat se, pozorovat, ptát se, přemýšlet a objevovat souvislosti. Přesně takové chvíle dětem zůstávají v paměti nejdéle.
A na závěr jedna příhoda, která mě potěšila snad stejně jako celá prohlídka.
Spolu s námi se exkurze účastnilo i několik dalších návštěvníků – kolegů Martina. Když se chystali odejít, oslovila mě jedna paní.
„Kolik je těm dětem let?“
Odpověděla jsem, že jsou to děti z 1.–3. ročníku.
Chvíli mlčela a pak řekla:
„To je neuvěřitelné. Jsou tak pozorné. Poslouchají, přemýšlejí, kladou skvělé otázky a celou dobu jsou k sobě i k vám velmi ohleduplné.“
Usmála jsem se.
V Montessori často říkáme, že dítě nepotřebuje být neustále zabavováno. Potřebuje dostat skutečný svět, důvěru a prostor, aby ho mohlo objevovat. A když se to podaří, přichází soustředění úplně samo. Ne proto, že by ho někdo vyžadoval, ale proto, že dítě skutečně chce porozumět.
A myslím, že právě to jsme si z přehrady neodnesli jen my. Možná si to odnesli i všichni, kteří nás ten den potkali.
Byla to krásná tečka za školním rokem. A přiznávám, že stejně jako děti jsem odcházela domů s hlavou plnou nových poznatků, s úsměvem na tváři a s pocitem, že některé výpravy člověk neprožije jen jako průvodce, ale především jako zvídavý člověk.
Byl to zážitek.
Pro děti.
Pro nás dospělé.
Prostě pro všechny.
A úplně na závěr bych chtěla poděkovat všem fialovým rodičům, kteří naši výzvu „Vezměte nás do svého zaměstnání. Věnujte nám svůj čas. Povídejte, přibližujte, inspirujte.“ vzali v tomto školním roce opravdu za svou.
O to víc si toho vážím, protože sama dobře vím, co takové setkání obnáší. Připravit program pro třiadvacet dětí, udělat si čas, někdy si vzít volno z práce, domluvit kolegy, otevřít dětem dveře do svého světa a být ochotný odpovídat na jejich nekonečné otázky. To všechno není samozřejmost.
V Montessori často mluvíme o partnerství mezi školou a rodinou. Pro mě to není jen hezká věta. Je to živý vztah. Takový trochu párový tanec. Na začátku školního roku se zadáme, sladíme krok a pak společně provázíme děti Velkým světem. Každý po svém, ale – doufám – stejným směrem.
Děkuji, že v tom jedete s námi.
Bez Vás by naše výpravy nebyly tak pestré, opravdové a inspirativní.
Fialová Madla
Komentáře
Okomentovat