Nasedli jsme do autobusu č. 18 a nechali se vyvézt až na zastávku Bedřichov stadion. Přípravy na Jizerskou 50 jsou v plném proudu. Pódia už stojí, auta přivážejí vybavení a my jsme se učili důležité lekce: všímat si okolí a pohybovat se opatrně. Podívali jsme se, kde se startuje a kde se dobíhá, a povídali jsme si o závodech, které se tu jezdí, i o tom, kolik mají kilometrů; co je myšlenka Jizerské 50.
Počasí bylo jako na objednávku. Nad hlavou se rozprostírala azurová obloha, pocitová teplota –8 °C. V batůžcích jsme měli nejen svačiny, ale i ježdíky – a tak bylo jasné, že teď přichází čas hledat ten pravý kopec.
Přiznávám se, že v mém batohu se tiše vezly i příklady na násobení a dělení. Do hor dojely poctivě… ale tam také zůstaly odpočívat. Stejně poctivě se pak vrátily zpátky do školy. Po testech byl totiž čas na něco mnohem důležitějšího – na vydechnutí, smích a pohyb.
Cesta nás zavedla až do Doliny, kde jsme objevili ideální místo pro zimní radovánky. Sněhu bylo dost, nahoře byl sice hodně namrzlý, a tak jsme se učili odhadovat riziko, zpomalit a dávat na sebe navzájem pozor.
Rozjeli jsme housenku, zkoušeli malé skokánky a hlavně jsme si hráli. Hry, které zapojují tělo i hlavu, nás baví nejvíc:
„Pojede ten, kdo má rád avokádo.“
„Kdo má rád olivy.“
„Kdo ví, kolik je 2 × 3…“
„A teď: jede jen ten, kdo ví, kolik je 6 × 6!“
Vyrazilo hned několik závodníků – s plným nasazením a nadšením. A když dojeli dolů, ozval se upřímný hlásek:
„Já to vlastně nevím!“
A my se smáli. Protože smích patří k učení stejně jako sníh k zimě.
Byl to den plný pohybu, radosti, spolupráce a drobných objevů.
Fialka
Počasí bylo jako na objednávku. Nad hlavou se rozprostírala azurová obloha, pocitová teplota –8 °C. V batůžcích jsme měli nejen svačiny, ale i ježdíky – a tak bylo jasné, že teď přichází čas hledat ten pravý kopec.
Přiznávám se, že v mém batohu se tiše vezly i příklady na násobení a dělení. Do hor dojely poctivě… ale tam také zůstaly odpočívat. Stejně poctivě se pak vrátily zpátky do školy. Po testech byl totiž čas na něco mnohem důležitějšího – na vydechnutí, smích a pohyb.
Cesta nás zavedla až do Doliny, kde jsme objevili ideální místo pro zimní radovánky. Sněhu bylo dost, nahoře byl sice hodně namrzlý, a tak jsme se učili odhadovat riziko, zpomalit a dávat na sebe navzájem pozor.
Rozjeli jsme housenku, zkoušeli malé skokánky a hlavně jsme si hráli. Hry, které zapojují tělo i hlavu, nás baví nejvíc:
„Pojede ten, kdo má rád avokádo.“
„Kdo má rád olivy.“
„Kdo ví, kolik je 2 × 3…“
„A teď: jede jen ten, kdo ví, kolik je 6 × 6!“
Vyrazilo hned několik závodníků – s plným nasazením a nadšením. A když dojeli dolů, ozval se upřímný hlásek:
„Já to vlastně nevím!“
A my se smáli. Protože smích patří k učení stejně jako sníh k zimě.
Byl to den plný pohybu, radosti, spolupráce a drobných objevů.
Fialka
Komentáře
Okomentovat