Někdy je dobré zpomalit, podívat se na skupinu dětí opět trochu jinýma očima a nabídnout jim prostor být spolu jen tak. A přesně o to šlo během našeho malého „výjezdu“, kdy jsme se třeťáky vyrazili ven objevovat svět i sebe navzájem.
Na přání dětí vedla cesta autobusem na Českou chalupu. Ježdíky připevněné na batohu, oči plné očekávání. Cíl byl jasný: sjet do Lidových sadů a pak pěšky kolem ZOO zpátky do školy. Kdo se ptal, proč právě tudy, dostal jednohlasnou odpověď: „Protože je tam ten nejdelší kopec!“ Původní plán byla návštěva ZOO.
Cestou jsme hráli hry (připravené i spontánně vymyšlené). Povídali jsme si o tom, jak mohou starší děti být oporou mladším, proč je důležité být dobrým vzorem a že říct si o pomoc není slabost, ale dovednost. A že umět pomoc nabízet je dovednost ještě větší. Že pomoc našim mladším spolužákům ve třídě je něco jako tiché pravidlo, které drží celý náš komunitní život pohromadě.
V přestávkách mezi jízdami a hrami se objevila i násobilka a vyjmenovaná slova. Upřímně musím říct, že jsem žasla nad rychlostí a přesností. Zdá se, že vnitřní motivace výrazně roste, pokud má dítě před sebou vidinu další jízdy z kopce. Kdo by to byl řekl? :)
Celý výlet měl skvělý rytmus, který mám tak ráda:
svoboda v rámci jasných hranic, přírodní prostředí, pohyb, spolupráce a učení, které se děje přirozeně, jako vedlejší produkt radosti. A odpoledne?
Na elipse někteří opravdu usnuli. Což je snad ten nejspolehlivější důkaz, že výprava byla úspěšná.
Fialová Madla
Komentáře
Okomentovat